Nový moravskobudějovický děkan P. Miloš Mičánek se narodil ve Velké Bíteši, původně studoval na Přírodovědecké fakultě v Olomouci obor matematika-chemie, v průběhu tohoto studia si ale podal přihlášku do semináře. Kněžské svěcení prožil v roce 2001, poté jako kaplan spravoval farnost Tišnov a Předklášteří, deset let byl farářem ve Šlapanicích (a ve farnosti Prace u Brna), sedm let v Lukách nad Jihlavou a Vysokých Studnicích. Poté se přestěhoval do Moravských Budějovic, kde zůstal dodnes (spravoval i okolní farnosti Blížkovice, Lukov, Častohostice a Nové Syrovice.

V Moravských Budějovicích působíte pět let, od 1. 8. letošního roku ale navíc přebíráte funkci místního děkana. Lze to brát jako povýšení? Nebo co vás napadlo, když vám jmenování oznámili?

„Tak už je to konečně tady“, jsem si neřekl já, ale ti, kteří jsou okolo mě a v tomto duchu mně někteří také blahopřáli. K tomu jmenování to tak nějak postupně směřovalo a mluvilo se o něm, ale já se tomu s ohledem na stávající povinnosti a rozsah služby ve zdejších farnostech vnitřně bránil. Lidsky viděno jde opravdu o povýšení, prakticky se ale jedná o vyjádření důvěry pana biskupa, že povinnosti a úkoly spojené se jmenováním děkanem zvládnu i ke stávajícím povinnostem faráře ve zdejších farnostech.

Můžete nám přiblížit, v čem je úřad děkana specifický? Jaké povinnosti vám přibudou a co všechno má děkan v gesci?

Jsem trochu v pokušení vám tady citovat partikulární zákon o děkanství a jeho orgánech, ale asi by to mnohé nebavilo. Nebo říci, že vlastně nevím, protože jsem děkanem ještě nebyl. Nyní ale vážně, a snad nějak srozumitelně a lidsky řečeno, je děkan prodlouženou rukou pana biskupa v terénu v jeho pastýřské službě. Děkan se několikrát do roka účastní setkání všech děkanů, z těchto setkání pak plyne potřeba předat informace z diecéze a z biskupství do jednotlivých farností, požádat o realizaci toho, co se domluvilo, apod. To se děje především během tzv. rekolekcí, které se ve všech děkanstvích konají každý měsíc a děkan je připravuje a moderuje stejně tak, jako by měl moderovat i pastoraci v děkanství. Děkan jednou za rok také navštěvuje a tzv. vizituje farnosti – setkává se s farářem, měl by se setkat i se členy farních a ekonomických rad. Během vizitace také nahlíží do matrik a dalších farních knih, kronik a dokumentů, aby viděl, jak jsou vedeny. Následně souhrn této vizitace probírá při společném setkání s panem biskupem. Prostě a jednoduše cimrmanovsky řečeno (v tomto případě myšleno oboustranně): Jak se má velitel rozhodnout, když se mu neřekne, kde jsme.

Jste knězem už 24 let. Co se pro vás za ta léta změnilo v tom, jak nahlížíte a vnímáte kněžskou službu? Co je dnes z vašeho pohledu v práci kněze/faráře nejpotřebnější směrem k věřícím?

Možná se budete divit, ale já kněžskou službu vnímám tak nějak pořád stejně. Mění se okolnosti – např. nástup moderních technologií, které před 24 lety nebyly součástí běžného života i života v církvi, apod., ale poslání kněze předávat radostnou zprávu evangelia a o ní svědčit je pořád stejné. Z druhé strany člověk se vyvíjí – když se někdy vracím ke kázáním, která mám uložená z dřívějška, tak zjišťuji, že někdy bych to tak už neřekl. A co je nejpotřebnější směrem k věřícím? Aby se nám více a více dostávalo „do krve“ vědomí daru víry a evangelia a žili ho jako dar, o který je potřebné se také dělit, svědčit o něm. My jsme si tak nějak zvykli na prožívání víry v kostele a v domovech, ale už méně jsme křesťany a svědky i mimo tyto životní prostory.

Co vám osobně přináší ve službě největší radost?

Každá upřímná svatá zpověď. Svátost smíření je totiž velký poklad, který máme a raduji se z každého, kdo tuto skutečnost znovu a znovu objevuje a upřímně prožívá. A pokud mám jmenovat konkrétní jen takovou lidskou situaci, tak se mně „na první dobrou“ vybavuje situace dva roky stará, jak jedno malé děvče z naší křesťanské mateřské školky Jabula na celou drogerii zahlásí: „Babi, to je můj pan farář, ne farář, ale můj pan farář.“ Tehdy mně to lidsky potěšilo, že i do života malého dítěte může člověk pozitivně vstoupit jako kněz.

A naopak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zažil jste někdy bezradnost? A může být vůbec kněz bezradný?

Nevím, zda se mnou všichni budou souhlasit, ale kněz může být bezradný. Jsou situace, kdy jsem opravdu člověkem „bez rady“, kdy člověk jen tiše sdílí situace, které jsou lidsky neřešitelné. V tu chvíli se mně vybavuje kniha „Prázdné ruce“ o opatu Bernovi z Reichenau, který takové situace vkládal do Mariiných prázdných rukou. V takových situacích vzpomínám i na papeže Františka, který nás vícekrát povzbuzoval slovy, že neexistuje situace, kterou by Bůh nemohl změnit. A pak jen dodávám s mužem z evangelia: „Věřím, pomoz mé malé víře.“

Ví o vás, že jste velký sportovní fanoušek – předpokládám, že u sportu aktivního či pasivního také odpočíváte. Máte ještě nějaký další zaručený způsob odreagování se?

V tomto jsem hodně jednostranný. Pokud mám vyčistit hlavu či se odreagovat, tak je to sport, pravda už spíše jen pasivní. Protože ale tento rozhovor vzniká na začátku prázdnin, tak nemohu nezmínit, že je pro mě zaručeným odreagováním se jednou ročně návštěva mých kamarádů a kamarádek z dětství s jejich rodinami z Bíteše. Vždycky se na ně těším, a i když tělesně to zrovna odpočinek není, tak mentální odpočinek určitě. A letos to fakt byla „jízda“, a to i přesto, že jsme jako muži opět prohráli v deskové hře „Ženy versus muži“.

Hlavní pouť jubilea společně s kněžskou poutí se v Kostelním Vydří uskuteční ve středu 16. července na slavnost Panny Marie Karmelské. Mši svatou bude s kněžími diecéze sloužit biskup Pavel Konzbul. Pouť bude pokračovat o nadcházejícím víkendu – v sobotu 19. července v 19 hodin bude bohoslužbu celebrovat pomocný biskup královéhradecký Prokop Brož. V neděli 20. července se slaví čtyři mše svaté (7.00, 8.00, 9.30 a 11.00), ve 14.30 následuje svátostné požehnání. Na přelomu července a srpna (25. 7. – 10. 8.) se pak v areálu kláštera koná letní tábor pro mladé JUMP. P. Václav Brož z místní komunity karmelitánů doplňuje: „Osobně doporučuji návštěvu Kostelního Vydří mimo hlavní poutní sezonu (od poloviny srpna dál), kdy je zde více klidu. Mnozí sem putují právě proto, aby se v tichu zastavili, ztišili a zaposlouchali se do tichého hlasu, který k nim v jejich nitru promlouvá. Nemálo poutníků také přichází svěřit sebe a své blízké prostřednictvím Panny Marie Bohu, spočinout v Boží přítomnosti a posíleni se pak plní pokoje vracejí domů.“

Kostelní Vydří je zároveň jedním z letošních jubilejních poutních míst, kde můžete získat plnomocné odpustky (za splnění obvyklých podmínek). Karmelitáni proto v tomto roce rozšířili příležitosti k přijetí svátosti smíření a zvou také na pravidelné před Nejsvětější svátostí či mariánské první soboty. Podrobnější informace najdete na stránkách farnosti.

P. Václav Brož uzavírá: „Kdysi na toto místo zvala Panna Maria tajemným světlem. Rád připomínám poutníkům, kteří se modlí před svatostánkem, nad nímž je obraz Panny Marie s paprsky, aby se nechali proniknout a naplnit ‚životem, který je světlem lidí‘. Pak odsud mohou odejít plni pokoje a světla jako poutníci naděje.“

P. František Nechvátal vzpomíná, že první dny po svěcení prožíval velkou radost, ale zároveň i rozechvění a nejistotu: „Pán mi v té době dával mnoho znamení, takových malých ‚zázraků‘, že je se mnou. Postupně jsem také začal objevovat různé dary, které jsem pro tuto službu obdržel.“ A dodává, že zatímco na začátku svého kněžského působení se soustředil především na udělování svátostí a výuku náboženství, dnes si mnohem více uvědomuje důležitost misijního rozměru kněžství - přítomnosti nejen v kostele, ale také ve škole a mezi lidmi v obci. Co mu v kněžství přináší největší radost? „Radost mi přináší chvíle, kdy vidím, že Bůh jedná. Silně mě zasáhl případ těžce zraněného chlapce, který se po udělení svátosti pomazání nemocných zázračně uzdravil. Velkým povzbuzením jsou i svědectví lidí, kteří se obrátili – to jsou momenty hluboké vděčnosti za dar kněžství. Radost mi přináší také každé slavení svátostí – ať už křest, požehnání novomanželům nebo nedělní mše s farníky. A mám radost i ze všeho dobrého, co se v životě farnosti a diecéze podaří.“

Pro P. Josefa Maincla, faráře a děkana v Telči, je radostí v kněžství požehnaně: „Od úsměvu malého dítěte až po tiché poslední vydechnutí člověka, který po mnoha letech přijal svátosti a dokončil svou pozemskou pouť.“ Při vzpomínce na svěcení vybavuje svou radost z živé víry ve společenství církve. A dodává, že za uplynulých 25 let se jeho pohled na smysl kněžské služby nezměnil: „Pořád je to rozdávání z pokladu, který nám Bůh ve své lásce nezaslouženě svěřil. I když v praktickém životě se k tomuto poslání postupně nabalilo více administrativních povinností, než by mi bylo milé.“

Před 25 lety byl na kněze vysvěcen také P. Karel Chylík, nynější správce farnosti Sloup u Moravského krasu. „Vím, že jsem neprožíval žádné povznášející pocity ve smyslu: ‚už je to tady‘, ale určitě jsem nepociťoval tak velkou nervozitu jako před vysvěcením na jáhna, kdy jsem téměř celou noc nemohl usnout,“ usmívá se při vzpomínce na den svého svěcení. Smysl kněžství vidí v ukazování na Boha skrze jeho Slovo, svátosti, skrze přijetí lidí takových, jací jsou. „Mám radost při každém sloužení mše svaté. Nebo při setkávání s člověkem, u kterého jsem cítil zpočátku vůči církvi a knězi odstup, ale nyní vnímám, že ‚roztává‘. Radost mi dělá, když můžu podpořit přijetím, modlitbou či svátostí někoho, kdo se cítí být v církvi odstrkovaný, protože nezapadá do našich škatulek,“ sděluje P. Karel.