Kdo je rektor papežské koleje, co si pod touto funkcí máme představit? A jak vzpomínáte na tuto svou životní etapu, kterou jste strávil mezi bohoslovci v Římě?

Být rektorem papežské koleje Nepomucenum je v podstatě taková organizační funkce. Je to vlastně ředitel - stará se o fungování koleje, aby byl zajištěn jak vzdělávací a formační, tak lidský servis. Ti studenti jsou tam velkou část roku, včetně sobot a nedělí - tzn. potřebují nakrmit a potřebují se vyspat. Zároveň je potřeba zajistit program - každý den tam má svůj řád, ranní modlitbou začínaje a večerní konče. O tu duchovní stránku, duchovní formaci a vedení bohoslovců se stará další člen týmu, spirituál. Rektor je zároveň pojítkem mezi kolejí, úřady Svatého stolce, velvyslanectvím a ČBK.

V koleji pak bydlí bohoslovci, kteří se připravují ke kněžství, studují většinou na Lateránské univerzitě. Zároveň jsou tam i kněží, kteří studují postgraduál, jak čeští, tak zahraniční studenti. Bývalo nás kolem 40. Kromě několika dalších evropanů jsou to především kněží z Afriky, Indie, Jižní Ameriky nebo i z Číny. A v tom to byla obrovsky obohacující zkušenost - protože člověk nevidí jenom realitu církve v Česku, ale vnímá, jak to mají v zahraničí, na jiných kontinentech. Mají jiné důrazy, jiné pohledy než my Evropané. Vzpomínám si na jeden rozhovor s indickým knězem, který mi říkal, že oni vlastně od začátku žijí v reálné pluralitě náboženství: “Když jsem chodil do školy, tak jsem tam byl jediný katolík, byli tam buddhisté, muslimové a všichni jsme si nějakým způsobem rozuměli a respektovali jsme se, pro nikoho to nebyla překážka.” 

Vzpomenete si na nějaký konkrétní příběh nebo člověka, který vás osobně po této stránce obohatil, rozšířil vám perspektivy?

Když jsme měli třeba mikulášskou nadílku, tak jsme byli zvyklí ji slavit společně, studenti, kněží, sestry boromejky, které tam pečovaly o naše zázemí, další zaměstnanci z údržby a podobně. A den poté mi jeden opět indický kněz říkal: “Pro mě to byla hodně silná zkušenost, že jsme tady byli všichni pohromadě. To by u nás v Indii nebylo možné, aby byli pohromadě kněží, studenti, ženy, sestry … u nás je pořád ten kastovní systém hodně silný.” To mě hodně oslovilo - že to, co je třeba pro nás úplně běžné, normální, tak jinde mají ještě úplně jinak.

Od roku 2020 působíte jako farář v Brně-Líšni a už dva roky se setkáváte s dalšími kněžími z Brna v rámci synodální skupinky kněží. Co je náplní těchto setkání, jakým podnětům se věnujete a jaký v tom vidíte smysl?

To, co papež František nastartoval, není jen jednorázová akce, ale synoda či synodalita pořád pokračují. Někdo synodu pochopil v stylu: máme takové přání nebo takový problém, tak to teď máme příležitost nahlásit „výš“ a nyní už budeme čekat, co s tím udělají. Ale tohle nebyl cíl synodních setkání. Spíš jde o nový styl komunikace v církvi, kdy se o věcech jednak víc mluví a jednak se člověk učí naslouchat s respektem bez skákání do řeči či překřikování, učí se také mlčet, nechat ty věci doznít a dozrát. A společně se pak rozhodovat, společně nést zodpovědnost. To je podle mě velké umění. Ne vždycky nám to jako kněžím jde. Ale myslím si, že je to skutečně způsob a směr, kterým bychom měli v církvi dál jít. My jsme si vzali do kněžské skupinky synodní výstup naší diecéze a závěry národní a znovu si je procházíme, přidáváme k tomu nějaké své osobní zkušenosti, další pohledy. Vždycky asi jednou za měsíc na hodinu a půl, někdy dvě hodiny se sejdeme, bývá nás tam sedm, osm kněží a společně o těch tématech mluvíme. A co kdo a jakým způsobem už třeba přenesl do té naší reality, do našich farností. Někdo přijde občas se zajímavou myšlenkou, co kde četl, tip na článek, knížku, praxi. Pro nás jako kněze je to velmi obohacující a zároveň se učíme tento typ synodálního rozhovoru, což není vždycky úplně snadné.

Náš rozhovor vzniká v úterý Velikonočního oktávu, tedy den poté, co zemřel papež František. Je něco, čím Vás osobně Svatý otec ovlivnil, v čem pro Vás byl přínosem a inspirací?

Pro mě to byl třeba jeho zvláštní způsob setkání. Když se například setkával pravidelně s římskými kněžími, kam jsme také chodili, tak se vždycky snažil se s každým osobně pozdravit. Nás tam byly stovky - a on si přesto našel čas si s každým podat ruku, prohodit alespoň jednu větu. Řada lidí se ho také snaží zaškatulkovat, jestli byl konzervativní, modernistický … ale on byl prostě svůj. Ve spoustě věcí měl pevný pohled a názor, ale zároveň připouštěl, že o těch věcech se může mluvit, že se o nich dokonce má mluvit, že se máme respektovat a naslouchat si. Nikdy nepřišel s tím, že tohle máme jako církev vyřešené a k této otázce se nebudeme vracet. Tohle mě u něj oslovovalo, že pro něj nebyla teologie něco definitivně napsaného, daného, ale že se mohly různé otázky znovu otevírat.

Máme za sebou hlavní velikonoční svátky, což je pro vás kněze určitě velmi náročný čas - jak odpočíváte? Co jste třeba dělal včera na Velikonoční pondělí, po té poslední mši svaté, kterou jste odsloužil?

Včera, když jsem se před polednem vrátil po bohoslužbě, tak jsem se sbalil a šel jsem do lesa. A našlapal jsem asi 22 km. Protože už při té poslední mši jsem si uvědomoval, že mě bolí mluvit. A že potřebuju vypnout, ztichnout a jen jít. Vrátil jsem se docela unavený, ale byl to pro mě odpočinek. Nehledě na to, že mám putování spojené s tím jubileem - máme být poutníky naděje. A zjistil jsem, že i ta fyzická únava při putování pomáhá člověku dostat se z nějakých splínů a depresí. Že si tu naději občas musíme “vyšlapat”. A tak se snažím každý den ujít aspoň pár tisíc kroků, abych se k té jubilejní naději nějak “prochodil”.