Bernarde, mohl bys nejprve kratince představit sám sebe a svou cestu k zasvěcenému životu?

Pocházím z Olomouce a vyrůstal jsem mezi skauty – takže mám velmi blízký vztah k přírodě. A k františkánům jsem se dostal skrze kapucíny v Olomouci. Rád jsem tam chodil, prožíval jsem tam vždycky takový vnitřní pokoj a pak jsem začal vnímat, že mě Pán volá víc a víc právě tímto směrem.

Co následuje, když se takto člověk rozhodne pro řeholní život - jak je to konkrétně u vás františkánů?

Může se obrátit na mě nebo na provinciála a my ho pak skrze nejbližší bratry doprovázíme, snažíme se společně rozlišovat, jestli má opravdu povolání, než do té řeholní rodiny vstoupí. Během roku pořádáme i různé akce pro hledající, jako 48 hodin františkánem – tam může přijet kdokoli a udělat si trošku představu, jaký ten zasvěcený život je. Když se pak rozhodne, že tedy ano, že k nám chce vstoupit, tak následuje povinná formace na různých místech, kde působíme. Pro mě jako pro toho, kdo tyto adepty doprovází, není cílem někoho z nich dostat do kláštera, ale spíš poznat, kde ho chce mít Bůh.

Mohl bys popsat, v čem spočívá františkánská spiritualita a jak dnes františkáni žijí?

Jsou tam zásadní takové tři prvky. První je skromnost života, druhý důraz klademe na bratrství, společenství – opravdu se snažíme žít spolu jako rodina a vzájemné vztahy jsou pro nás hodně důležité. A třetí věc, že se pohybujeme mezi lidmi v jejich prostředí - v tom se třeba lišíme od kontemplativních řeholí. V rámci České republiky máme hodně na starosti farnosti, takže fungujeme jako kněží. Ale bratři mají i různá jiná povolání – konkrétně jeden spolubratr je psychoterapeut, jiný pracuje v hospici...

Co konkrétně máš ve farnosti a ve vaší františkánské provincii na starosti?

V Husovicích je nás celkem šest františkánů. Já jsem tady jako farní vikář – takže hodně funguju přímo ve farnosti a z toho mám velkou radost, protože můžu být nablízku lidem a vidět, jak Pán působí. V rámci františkánské provincie mám na starosti pastoraci nových povolání a další věci – třeba komunikaci a prezentaci navenek, tedy sociální sítě, webové stránky...

Ty sám jsi na sociálních sítích aktivní. Vnímáš, že je tohle prostředí pro vás františkány nějak zásadní, že byste měli více působit i tam?

Mě tohle téma hodně zajímá. Z mého pohledu – spousta běžného života se už vlastně odehrává na sítích, mladé lidi v dnešní době to svým způsobem utváří, formuje... A proto je důležité, aby i křesťanství a tedy i františkáni tam byli nějak přítomní. Myslím, že to tak trochu máme i v naší spiritualitě. Velcí kazatelé jako byl sám sv. František nebo Bernard Sienský a další kázali na náměstích, používali u toho spoustu obrazových technik, František třeba vytvořil vůbec první betlém. A tak si říkám, že sociální sítě jsou vlastně tomuto velmi podobné.

Pojďme se teď na chvíli zastavit právě u osobnosti svatého Františka. Čím tě oslovil kdysi a čím tě oslovuje dnes?

Na Františkovi mě oslovuje jeho srdce, které plane pro Boha. Takže je tak plný Boha, že nechce mít vůbec nic jiného. Druhá věc, která se mi moc líbí, že František vnímá Boha jako Otce, dobrého Otce, který pečuje o své děti. A proto si pak dokáže uvědomit, jak je všude okolo sebe obklopený obrovskými Božími dary. A možná poslední věc, která je pro mě na Františkovi zásadní, je právě důraz na bratrství.

Nedávno jsi spolu s několika dalšími lidmi odcestoval na takový, řekněme, ekumenický pobyt do Japonska. Jací jsou japonští křesťané, co tě tam zaujalo?

Celé to vzniklo tak trochu neskutečně. Jedna protestantská církev v Japonsku dostala takové vnuknutí, že má jít do České republiky. Její členové se pak dostali k nám františkánům a dozvěděli se, že před pár lety proběhlo na Bílé hoře smíření mezi katolíky a protestanty (8. 5. 2021 se na Bílé hoře sešlo 60 evangelických pastorů a 60 katolických kněží, kteří se zde společně modlili a vzájemně si odpustili, pozn. red.). A ty Japonce to tak oslovilo, že pozvali několik lidí z české církve, aby o tom přijeli svědčit do Japonska.

Tam jsme potom navštívili Tokio a Nagasaki, a byl to pro mě velmi požehnaný čas. Ta země má vůbec zajímavou historii –- křesťané tam byli několik set let těžce pronásledováni. Třeba v Nagasaki jsme navštívili křesťanskou čtvrť, do níž pak na konci druhé světové války spadla atomová bomba. Oni říkali, že vlastně tak vyvrcholilo jejich utrpení a že tam tehdy zemřelo mnohem víc křesťanů než za celá ta staletí pronásledování. Protestantská církev, která nás pozvala, má také velkou úctu k františkánským mučedníkům, kteří zde zemřeli (skupina františkánských misionářů z Filipín, byli ukřižováni v roce 1597, pozn. red.) a každoročně se setkávají na místě jejich mučednické smrti. To pro mě byl velmi silný zážitek.

Máš kromě svatého Františka, o kterém už byla řeč, ještě nějaký jiný vzor, který se snažíš následovat?

Já mám těch vzorů spoustu. Třeba mezi svými bratřími. Líbí se mi jeden příběh – je zase o sv. Františkovi – jednou se ho někdo ptal, jaký bratr je dokonalý. A on řekl, že dokonalý bratr je pokorný jako tento bratr, skromný jako další bratr, chudý jako další... a vlastně tak vyjmenoval třeba deset těch bratří a na každém z nich ocenil jednu jejich vlastnost. A já mám pocit, že takto to funguje i u nás. Každého ze svých bratří v komunitě i mimo ni si můžu vážit pro něco jiného. Jeden z nich je mi vzorem v tom, jak dokáže oslovovat lidi na okraji. Na druhém mě inspiruje jeho zápas o modlitbu, na jiném zase jeho srdečnost.

A kdybych měl jmenovat světce, tak určitě Charles de Foucald, který žil mezi Tuarégy. Na něm obdivuji jeho velkou lásku k Ježíši a skrytost. Pak mám moc rád Maxmiliána Kolbeho – pro mě je to takový vizionář evangelizace. No a poslední světice, kterou mám hodně rád, je sv. Terezie z Lisieux. Právě kvůli její jakoby dětské víře a naprosté odevzdanosti Ježíši.

Díky za rozhovor.

(Foto: Člověk a víra)

Současný diecézní duchovní rádce skautů, P. Pavel Opatřil slouží jako farář a děkan v Třebíči. Jaká byla jeho cesta ke skautingu a v čem spočívá jeho role v rámci skautského hnutí? Požádali jsme ho o krátký rozhovor:

Jaké bylo vaše první setkání se skautem? Je skauting něco, co vás v životě nějakým způsobem ovlivňuje?

Ano, vyrostl jsem samozřejmě za dob reálného socialismu, ale určité skautské impulsy mě provázely od mého dětství. V roce 1990 jsem nastoupil do olomouckého semináře a zapojil jsem se do skautských aktivit, jak v semináři, tak i v Olomouci samotné. Na podzim roku 1990 jsem složil skautský slib a naplno vstoupil do skautské organizace. Od dob mého jáhenského působení v Pozořicích jsem si postupně doplňoval skautské vzdělání. To vyvrcholilo Instruktorskou lesní školou v roce 1997, což je nejvyšší vzdělání v skautské organizaci. Od té doby jsem různě spolupracoval na vedení ve skautských střediscích, podle toho, kde jsem působil. Také jako instruktor na Ekumenické lesní škole a pak na Jesenické lesní škole.

Na skautingu mě nejvíc fascinuje přátelství, příroda, a jestli se to tak dá říct, i neformální hledání duchovního rozměru života. Lord Robert Baden-Powell, zakladatel skautingu na konci svého života napsal jakousi závěť všem skautům, jejímž jádrem je výzva: „Pokusme se zanechat tento svět o trochu lepším, než jaký byl, když jsme na něj přišli.“

Co to v praxi znamená, že jste skautský duchovní rádce v brněnské diecézi?

Roli duchovního rádce v diecézi vidím především v propojování lidí a aktivit. Jejím jádrem je skautská pouť, dále návštěvy táborů, duchovní doprovázení a další aktivity, podle toho, jak dovoluje čas.

Potřebují skauti nějaké duchovní vedení, pastorační podporu? Proč?

Například na rovině farností potřebují skauti najít své místo, což někdy nebývá jednoduché. Oddíly tvoří věřící a praktikující katolíci, ale samozřejmě i nevěřící a je proto důležité vybudovat dobrou spolupráci a komunikaci mezi střediskem/oddílem a farností.

Kromě skautů a své vlastní farnosti v Třebíči se v diecézi teď necelý rok věnujete ještě jedné službě - děkanské. Jak se vám všechny tyhle role kloubí dohromady a která je vám nejbližší?

Někdy docela složitě (smích), ale vše beru jako výzvy, které je třeba naplňovat, a to pokud možno co nejlépe. Někdy se to i daří. Jak říká staré kněžské pořekadlo: Jsme staří a unavení, ale nevzdáváme to.

Člověk samozřejmě v kontaktu s mladými lidmi také trošku omládne a to je super. A stále více se snažím říkat mladým, že oni jsou budoucností církve a na nich záleží. Vnímám to tak, že je potřeba podporovat vše, co rozvíjí život mladého člověka. Skautská cesta může být jedním z důležitých prvků. A pokud nežijeme jako věřící skauti v nějakém ghettu, pak je tam také silný evangelizační rozměr. Sám jsem pokřtil několik mladých lidí, kteří svoji cestu hledání Boha začali právě skrze skauting. A to je něco, z čeho mám velkou radost.

(Foto: Člověk a víra)

Otče Miro, před loňskými Vánocemi jste se společně s generálním viká­řem diecéze Pavlem Kafkou vydali na téměř tři týdny do kanadského Halifaxu. Jaký byl hlavní impulz k této cestě?

Generální vikář Pavel Kafka, který se dlouhodobě zajímá o projekt s názvem „Proměna farnosti“, mě požádal, jestli bych ho nedoprovázel za lidmi, kteří stáli u jeho vzniku, abychom se mohli podívat, jak tyto farnosti vypadají a fungují dnes.

Zmínil jste projekt Proměna farnosti. Mohl byste nám přiblížit, o čem přes­ně je a jaké oblasti života farnosti za­hrnuje?

Proměna farnosti je původně iniciativa, dnes bych už spíše řekl organizace, která se soustředí na obnovu farností. Cílem je pomáhat farnostem – jak kněžím, tak i vě­řícím – posunout se od udržovacího režimu k aktivnímu misijnímu zápalu. To je rovněž podtitul stejnojmenné knihy kanadského kněze skotského původu Jamese Mallona (anglicky Divine renovation). Právě tato kniha dala celému hnutí název. Klade se v něm důraz na evangelizaci a vedení, ale samozřejmě  – a především na sílu Ducha svatého, bez kterého by veškerou snahu šlo zredukovat na motto „řídit farnost jako firmu“. Hlavním cílem je naopak vytvořit živé, rostoucí společenství, kde se lidé mohou setkat s Kristem a aktivně se do života v něm zapojovat.

Často diskutovaným tématem bývá i financování a zajištění chodu far­ností. Co vás v tomto ohledu v Kanadě nejvíce zaujalo nebo inspirovalo?

Tady vnímám obrovský rozdíl mezi kanadskou a českou, resp. moravskou církví. Na rozdíl od nás jsou farnosti v Kanadě, včetně platů kněží plně financo­vány věřícími. Ekonomická zajištěnost umožňuje, že si mohou dovolit i zaměst­nance – některé na plný, jiné na částečný úvazek. U nás se již také větší materiální sounáležitosti farníků a solidaritě – nejen s vlastní, ale i s jinými ekonomicky méně robustními farnostmi – učíme. Z toho důvodu vznikl fond PULS. V době totality, kdy kněží pobírali plat od státu, který zase „na oplátku“ nad církví uplatňoval kontro­lu, jsme si tak nějak zvykli, že přítomnost kněze ve farnosti je něco samozřejmého. Něco, na co má farnost právo a co ji v pod­statě nic nestojí. Kanadská církev takovou „vymoženost“ nikdy nepoznala. Proto zde funguje dlouhodobá a silná ekonomická so­lidarita věřících s farnostmi a vůbec s celou církví.

Lidské zdroje jsou pro církev velkým bohatstvím. Jak tamní farnosti pra­cují s dobrovolníky a zaměstnanci? Čím vás jejich přístup oslovil?

Lidské zdroje jsou jednou z nejdůležitějších součástí celé Proměny farnosti. Z Halifaxu jsem si odnesl také utvrzení v tom, že největším „kapitálem“ farnosti ani zdaleka není osobnost a schopnosti jejího pastýře, jak by se někteří mohli domnívat. Jsou tím především samotní věřící se svými dary. Proměna farnosti podle mého nespočívá vždy nutně v nějaké reorganizaci. Je spíš v postupném, zato důsledném a vytrvalém objevování darů, které do nás Bůh vložil. Druhým a nezbytným krokem je pak umožnit, aby tyto dary byly v maximální možné míře využity pro dobro společenství.

Ráda bych se po tématu lidských zdrojů dotkla i správy majetku. Jak se v Halifaxu starají o budovy – kostely, sály či další farní prostory?

Velké farnosti na to mají zaměstnance, technické pracovníky a údržbá­ře, v těch menších se musí více spolehnout na svépomoc a na dobrovolní­ky. Zvlášť posledně jmenovaní jsou stejně jako u nás nenahraditelní všude. Pokud jde o péči o kostely, tak ve srovnání s námi mají v Kanadě jednu velikou „výhodu“. Místní církev netuší, co to znamená udržovat „památ­kově chráněný objekt“. Nevědí, co to vůbec je péče o historickou budovu, neznají jednání s památkáři, žádosti, razítka, schvalování... Na druhé straně se musí obejít bez dotací. Snad se nikoho nedotknu, když řeknu, že tamější kostely jsou (myšleno architektonicky) mnohdy něco jako lepenkové haly s věžičkou a křížkem. Takový kostel je možné prodat či zbourat, aniž by vám do toho příliš mluvili. Mohou z něj udělat třeba supermarket a hned vedle postavit kostel nový, podle vlastních představ a požadavků. U nás je něco takového nemyslitelné.

Navštívili jste také místní veletrh pasto­račních aktivit. Je něco z toho, s čím jste se tam seznámili, přenositelné k nám?

Určitě. Už jenom možnost představit aktivity a různé služby a úkoly ve farnosti všem věřícím. A nabídnout jim možnost se zapojit. Sám jsem si tohle teprve nedávno uvědomil. Máme ve farnostech různá společenství, skupinky, od květinářek po modlitby otců, které fungují dobře. Až tak dobře, že se z nich někdy – aniž by to samotní členové zamýšleli a farář si to uvědomil – stanou uzavřené společnosti. Čas od času je tedy dobré farnost na jejich existenci opět upozornit a případné zájemce do nich pozvat. Taky to mám v plánu ve své farnosti v rámci bohoslužeb udělat. Veletrh pastoračních aktivit je jen jedna z dalších možností.

Kdybyste mohl vybrat tři zajímavosti, které byste chtěl zkusit použít v našich podmínkách, co by to bylo?

I když pobyt v Halifaxu můj pohled na pastoraci a evangelizaci sice nijak diametrálně nezměnil, přece jen jsem si tam uvědomil, že i našim farním spole­čenstvím by mnohdy svědčilo ještě větší zapojení do společných aktivit. Již zmiňo­vané představení jednotlivých společen­ství a pozvání do nich by tedy mohlo být prvním krokem. Svědčilo by nám také víc otevřenosti a radostnosti. Jinými slovy vy­tvářet atmosféru přijetí i pro nepravidelné návštěvníky bohoslužeb, ne-farníky, lidi nevěřící a hledající. To se jim v Kanadě docela daří. Já věřím, že by to šlo i u nás.

A na závěr se nabízí ještě jedna otázka – chtělo se vám zpát­ky do České republiky, nebo byste v Kanadě ještě nějaký čas zůstal?

Řeknu to narovinu tak, jak jsem to řekl farníkům při nedělní mši po svém návratu: „Bylo tam fajn, ale už jsem se na vás fakt těšil. Třetí neděli bez vás bych už asi nedal.“ Ujištění, že vám ta „vaše“ farnost i se vším, co vás v ní někdy štve či trápí, opravdu chybí, je to nejkrásnější zjištění, které jsem si z Kanady vůbec mohl dovézt.

Děkuji za rozhovor.

Lenka Šustrová, moderátorka pastoračních aktivit žďárského děkanství