P. Jan Kapistrán (civilním jménem Tomáš) se narodil v Brně jako nejstarší ze čtyř sourozenců, rodiče však péči o ně nezvládali a tak se po několika letech strávených v dětském domově ocitl v pěstounské rodině Gajdošových z Pohořelic, kteří všechny čtyři sourozence přijali za své k vlastním šesti dětem. „Společné soužití nebylo vždy jednoduché, ale pěstounští rodiče mezi námi nikdy nedělali rozdíly a my - vlastní i nevlastní - si dodnes méně či více rozumíme a máme se upřímně rádi,“ říká o své velké rodině P. Jan.

Nabízíme rozhovor s novoknězem, jehož kořeny jsou v naší brněnské diecézi - o tom, jaká byla jeho cesta k víře a ke kněžství, co mu do života dává františkánská spiritualita a jak se těší na působení v rámci řeholního společenství a ve farnostech, do nichž bude poslán sloužit.

Poté, co vás a vaše sourozence přijala věřící pěstounská rodina, stala se pro vás víra přirozenou součástí života? A jaká byla vaše další cesta za životním povoláním?

Noví rodiče nás od počátku vedli do kostela. Víra tak do našeho života vstoupila přirozeně. Začali jsme se připravovat na křest i první svaté přijímání, s bratrem jsme ministrovali. V Pohořelicích jsem také přijal biřmování – kmotrem se mi stal starší nevlastní bratr. V té době náš kostel procházel opravou a my jsme jako rodina farnosti pomáhali, což mě velice formovalo po stránce společenství. Rodiče se zároveň věnovali zemědělství a chovu domácích zvířat. Otec provozoval nákladní autodopravu a obhospodařoval zemědělské stroje. Bylo to mnoho práce, ale díky ní jsem se naučil spoustu praktických dovedností – od oprav po řízení téměř všeho, co má kola a motor. I proto mám dnes řidičský průkaz na nákladní vozy i autobus. Po základní škole jsem se rozhodl vyučit truhlářem. V Brně jsem vystudoval odborné učiliště a získal výuční list s vyznamenáním. Tehdy jsem také prožíval hezký vztah s jednou dívkou.

Co vás tedy přivedlo k františkánskému řádu a posléze ke kněžství?

Sv. František mě fascinoval už dříve. Když jsem si vybíral biřmovacího patrona, sáhl jsem po staré knize „Svätí“ z roku asi 1850, která patřila mamince otce. Tam jsem narazil na titul sv. Františok a jeho súdruhovia. Slovo „súdruhovia“ tehdy ještě nemělo dnešní konotace. Právě tam jsem objevil sv. Františka z Assisi a jeho život mě uchvátil – jeho vztah k přírodě, církvi i bratřím. Rozhodl jsem se proto nést jeho jméno. Postupně jsem se dostal i k františkánským modlitbám a breviáři nešpor, který jsem se občas modlíval.

Po biřmování ve mně sílila touha být blíž Bohu. Kněžství jsem si však nepřipouštěl – měl jsem k němu velkou úctu a zdálo se mi nedosažitelné, zvlášť s mým vzděláním: chlapec ze zvláštní školy s výučním listem bez maturity přece nemohl pomýšlet na vysokou školu. Moje povolání k zasvěcenému životu však rozpoznala katechetka, která mě učila náboženství a také doučovala němčinu. Jednou se mě zeptala: „Tome, máš tak rád sv. Františka. Nechceš se seznámit s františkány?“ Netušil jsem ani, že v Česku působí. Přes jejího bratrance, bratra Regaláta, jsem se dostal k provinciálovi. S ním jsem se setkal na jaře 2004 v Brně a krátce nato mě pozval do Prahy. Dodnes nechápu, jak jsem tehdy klášter našel, bez map a mobilu – připisuji to Duchu svatému. Po víkendu v klášteře jsem cítil, že tady je moje místo. Po vyučení jsem ještě nastoupil na veřejnosprávní školu s maturitou, ale touha po františkánském povolání byla silnější. Během prázdnin a podzimu jsem se rozhodl školu ukončit i s tehdejším vztahem – dívka to sama tušila. Provinciál i katechetka mi potvrdili, že se mohu stát františkánem i bez maturity jako bratr laik. V listopadu 2004 jsem proto nastoupil do postulátu. Rok na to jsem byl přijat do noviciátu v Trnavě a dostal řeholní jméno Jan Kapistrán.

Bůh mi své plány odkrýval postupně. Po počáteční formaci v Trnavě a Praze a po věčných slibech jsem byl v roce 2012 přeložen do Brna. Zde jsem požádal o možnost si dodělat maturitu, abych se mohl stát trvalým jáhnem. Tato myšlenka mě vlastně zaujala již po noviciátě. Bratři si však dávali nějaký čas na rozmyšlenou a nakonec mi umožnili dodělat maturitu. Bylo to krásné i náročné: pro spolužáky jsem byl spíše „taťka“, tehdy mi bylo téměř třicet let. Při tom studiu jsem měl možnost svědčit o víře lidem, kteří znali církev jen z médií. Vzájemně jsme se obohacovali. Po maturitě jsem zahájil teologická studia v Olomouci a v roce 2019 jsem přijal jáhenské svěcení.

Během studií i života v řádu jsem se intenzivně věnoval pastoraci: vedl společenství dětí a mládeže, vyučoval náboženství na dvou základních školách, organizoval víkendovky a tábory. Rok po jáhenském svěcení však přišel další Boží impulz – na pouti do Assisi mi spolubratr řekl, že mám být knězem. Tehdy jsem Bohu řekl: „Jestli to chceš, prosadíš si to sám, já žádnou iniciativu první vyvíjet nebudu“. A On opravdu poslal další potvrzení – mnozí věřící mi říkali, že by rádi přistoupili ke mně ke zpovědi. A přicházeli další impulzy i do jiných kněží a věřících. Provinciál nakonec souhlasil, abych pokračoval ve studiu teologie až do magisterského stupně zároveň s potvrzením o budoucím kněžském svěcení, což jsem bral jako další Boží řízení.

Jaká bude vaše další cesta kněze-františkána po svěcení? Už víte, do jaké komunity a farnosti půjdete sloužit?

Po vysvěcení na kněze budu ustanoven jako farní vikář u Panny Marie Sněžné v našem klášteře v Praze. Některé farníky zde již dobře znám – v minulém roce jsem vedl přípravu na první svaté přijímání i ministrantskou skupinu. Na pokračování této spolupráce se velmi těším.

Představujete si někdy svou nejbližší budoucí farnost? Co byste na společenství, do něhož vstoupíte, nejvíce ocenil a jakým způsobem byste je pak rád doprovázel?

Doufám, že v pražské farnosti nějaký čas zůstanu. Mám dar pracovat s mládeží a dětmi, a proto se chci této pastoraci co nejvíce věnovat. Zároveň vím, že farnost nabízí zpovědní pohotovost každý den od devíti do patnácti hodin, kde budu jistě potřebný. Svátostí smíření se chci plně věnovat. Ve farnosti bych velice ocenil spolupráci laiků na různých aktivitách a také zpětnou vazbu a inspiraci, co a jak vlastně ve farnosti dělat.

Co vám do života (a nejen toho duchovního) dává právě františkánská spiritualita a život v komunitě bratří?

Především bratrství – silný prvek františkánské tradice. Neustále hledáme nové způsoby, jak společný život obnovovat a prohlubovat. Velmi si cením také společných projektů, na kterých se podílí více bratří – necítím se jako sólista, spíše týmový hráč. Sv. František chtěl, aby bratři chodili kázat alespoň po dvou – jeden mluvil a druhý se modlil. Tato myšlenka spolupráce mě inspiruje. Důležitá je i jednoduchost života, nelpění na věcech, schopnost sdílet s druhými čas i prostředky.

Co je podle vás v dnešní době stěžejním úkolem vás řeholníků?

Myslím, že máme být znamením Boží naděje a pevného zakotvení uprostřed světa zmítaného nejistotami a ideologiemi. Důležité je ukazovat, že i přes rozdílnost povah a prostředí lze spolupracovat a vytvářet jednotu. Klášter má být otevřený i laikům – aby zde mohli zakusit modlitbu, načerpat sílu a sdílet s námi život. Být tedy, jak říkal papež František, cítit ovcemi. A nesmíme se bát modlitby zde a nyní – nejen slíbit „budu se za tebe modlit“, ale hned se spolu s člověkem pomodlit. A mimo jiné také zprostředkovávat otcovskou a mateřskou tvář Boha.

Máte nějaký kněžský (ale nejen) vzor, který zásadním způsobem určuje vaše směřování?

Velkým vzorem mi byl farář v Pohořelicích, který mi předal úctu a lásku k Eucharistii. Rád vzpomínám na adorace, které vedl. Inspirují mě také jednotliví bratři v řádu, kteří věrně a poctivě žijí své povolání. Od každého si mohu vzít to nejlepší.

Na co se v pastoraci těšíte nejvíce?

Těším se vlastně na vše – na službu dětem, mládeži, na vedení společenství i farních aktivit. Prosím Pána, aby mi dal dostatek darů i sil k této službě.

Děkuji za rozhovor.

Rekonstrukce odborných učeben na gymnáziu v Třebíči, výměna interiérových dveří na Biskupském gymnáziu v Brně, multifunkční posezení a vybavení na zahrádku mateřských škol. To všechno jste podpořili loni ve sbírce na církevní školství. Jedna třetina výtěžku sbírky pak putovala našim bohoslovcům – na zajištění nákladů jejich formace a také na možnost účasti na národní pouti v Jubilejním roce. Stejně tak letos bude část zářijové sbírky použita na podporu našich seminaristů a studentů teologického konviktu.

Další část výtěžku pak chceme směřovat na pokrytí nákladů spojených s realizací nových prostor pro Křesťansko pedagogicko-psychologickou poradnu v Brně, která momentálně sídlí na ul. Veveří. P. Pavel Šenkyřík, biskupský vikář pro pastoraci a vzdělávání k tomu říká: „Už od počátku byly stávající prostory poradny nevyhovující a kvůli stále se zvyšujícímu zájmu o její služby jsme se rozhodli poradnu přestěhovat na nové místo.“ Poradna poskytuje služby celé diecézi, věnuje se především diagnostice a poradenství v rámci procesu vzdělávání (zjišťování speciálních vzdělávacích potřeb, posuzování školní zralosti, diagnostika rizikového chování, konzultace v oblasti učení, rodinných vztahů atp.) Pracovníci porady ročně poskytnou kvalifikovanou pomoc více než 1200 klientům (dětem, žákům, studentům, rodičům, pedagogům) církevních, státních i soukromých škol. Poradna bude od září 2026 sídlit v budově Biskupského gymnázia v Brně na Barvičově ulici. V současné době chybí na dokončení realizace nových prostor poradny více než 5 mil. Kč. Podpořit přestěhování křesťanské pedagogicko-psychologické poradny do nových prostor můžete také na portálu Donator.cz. Podrobnější informace o službách poradny i záměru stěhování najdete také na letáčcích, které jsou níže ke stažení.

Do sbírky na církevní školství se můžete zapojit při účasti na bohoslužbě v neděli 14. září (také tzv. E-košíky budou v tuto neděli přesměrovány na účet sbírky) nebo kdykoli skrze dárcovský portál Donator.cz.

Nový moravskobudějovický děkan P. Miloš Mičánek se narodil ve Velké Bíteši, původně studoval na Přírodovědecké fakultě v Olomouci obor matematika-chemie, v průběhu tohoto studia si ale podal přihlášku do semináře. Kněžské svěcení prožil v roce 2001, poté jako kaplan spravoval farnost Tišnov a Předklášteří, deset let byl farářem ve Šlapanicích (a ve farnosti Prace u Brna), sedm let v Lukách nad Jihlavou a Vysokých Studnicích. Poté se přestěhoval do Moravských Budějovic, kde zůstal dodnes (spravoval i okolní farnosti Blížkovice, Lukov, Častohostice a Nové Syrovice.

V Moravských Budějovicích působíte pět let, od 1. 8. letošního roku ale navíc přebíráte funkci místního děkana. Lze to brát jako povýšení? Nebo co vás napadlo, když vám jmenování oznámili?

„Tak už je to konečně tady“, jsem si neřekl já, ale ti, kteří jsou okolo mě a v tomto duchu mně někteří také blahopřáli. K tomu jmenování to tak nějak postupně směřovalo a mluvilo se o něm, ale já se tomu s ohledem na stávající povinnosti a rozsah služby ve zdejších farnostech vnitřně bránil. Lidsky viděno jde opravdu o povýšení, prakticky se ale jedná o vyjádření důvěry pana biskupa, že povinnosti a úkoly spojené se jmenováním děkanem zvládnu i ke stávajícím povinnostem faráře ve zdejších farnostech.

Můžete nám přiblížit, v čem je úřad děkana specifický? Jaké povinnosti vám přibudou a co všechno má děkan v gesci?

Jsem trochu v pokušení vám tady citovat partikulární zákon o děkanství a jeho orgánech, ale asi by to mnohé nebavilo. Nebo říci, že vlastně nevím, protože jsem děkanem ještě nebyl. Nyní ale vážně, a snad nějak srozumitelně a lidsky řečeno, je děkan prodlouženou rukou pana biskupa v terénu v jeho pastýřské službě. Děkan se několikrát do roka účastní setkání všech děkanů, z těchto setkání pak plyne potřeba předat informace z diecéze a z biskupství do jednotlivých farností, požádat o realizaci toho, co se domluvilo, apod. To se děje především během tzv. rekolekcí, které se ve všech děkanstvích konají každý měsíc a děkan je připravuje a moderuje stejně tak, jako by měl moderovat i pastoraci v děkanství. Děkan jednou za rok také navštěvuje a tzv. vizituje farnosti – setkává se s farářem, měl by se setkat i se členy farních a ekonomických rad. Během vizitace také nahlíží do matrik a dalších farních knih, kronik a dokumentů, aby viděl, jak jsou vedeny. Následně souhrn této vizitace probírá při společném setkání s panem biskupem. Prostě a jednoduše cimrmanovsky řečeno (v tomto případě myšleno oboustranně): Jak se má velitel rozhodnout, když se mu neřekne, kde jsme.

Jste knězem už 24 let. Co se pro vás za ta léta změnilo v tom, jak nahlížíte a vnímáte kněžskou službu? Co je dnes z vašeho pohledu v práci kněze/faráře nejpotřebnější směrem k věřícím?

Možná se budete divit, ale já kněžskou službu vnímám tak nějak pořád stejně. Mění se okolnosti – např. nástup moderních technologií, které před 24 lety nebyly součástí běžného života i života v církvi, apod., ale poslání kněze předávat radostnou zprávu evangelia a o ní svědčit je pořád stejné. Z druhé strany člověk se vyvíjí – když se někdy vracím ke kázáním, která mám uložená z dřívějška, tak zjišťuji, že někdy bych to tak už neřekl. A co je nejpotřebnější směrem k věřícím? Aby se nám více a více dostávalo „do krve“ vědomí daru víry a evangelia a žili ho jako dar, o který je potřebné se také dělit, svědčit o něm. My jsme si tak nějak zvykli na prožívání víry v kostele a v domovech, ale už méně jsme křesťany a svědky i mimo tyto životní prostory.

Co vám osobně přináší ve službě největší radost?

Každá upřímná svatá zpověď. Svátost smíření je totiž velký poklad, který máme a raduji se z každého, kdo tuto skutečnost znovu a znovu objevuje a upřímně prožívá. A pokud mám jmenovat konkrétní jen takovou lidskou situaci, tak se mně „na první dobrou“ vybavuje situace dva roky stará, jak jedno malé děvče z naší křesťanské mateřské školky Jabula na celou drogerii zahlásí: „Babi, to je můj pan farář, ne farář, ale můj pan farář.“ Tehdy mně to lidsky potěšilo, že i do života malého dítěte může člověk pozitivně vstoupit jako kněz.

A naopak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zažil jste někdy bezradnost? A může být vůbec kněz bezradný?

Nevím, zda se mnou všichni budou souhlasit, ale kněz může být bezradný. Jsou situace, kdy jsem opravdu člověkem „bez rady“, kdy člověk jen tiše sdílí situace, které jsou lidsky neřešitelné. V tu chvíli se mně vybavuje kniha „Prázdné ruce“ o opatu Bernovi z Reichenau, který takové situace vkládal do Mariiných prázdných rukou. V takových situacích vzpomínám i na papeže Františka, který nás vícekrát povzbuzoval slovy, že neexistuje situace, kterou by Bůh nemohl změnit. A pak jen dodávám s mužem z evangelia: „Věřím, pomoz mé malé víře.“

Ví o vás, že jste velký sportovní fanoušek – předpokládám, že u sportu aktivního či pasivního také odpočíváte. Máte ještě nějaký další zaručený způsob odreagování se?

V tomto jsem hodně jednostranný. Pokud mám vyčistit hlavu či se odreagovat, tak je to sport, pravda už spíše jen pasivní. Protože ale tento rozhovor vzniká na začátku prázdnin, tak nemohu nezmínit, že je pro mě zaručeným odreagováním se jednou ročně návštěva mých kamarádů a kamarádek z dětství s jejich rodinami z Bíteše. Vždycky se na ně těším, a i když tělesně to zrovna odpočinek není, tak mentální odpočinek určitě. A letos to fakt byla „jízda“, a to i přesto, že jsme jako muži opět prohráli v deskové hře „Ženy versus muži“.